Konfrontace s Pavlem Dřívějším o režimu celé obrazovky a konzistenci GUI #UX

Velmi se zajímám o snadnou použitelnost a ovladatelnost věcí, zejména software. Grafické rozhraní a ovládací prvky se dají pojmout mnoha způsoby. V aktuální životní etapě jsem si jako uživatel povšiml, jak je pro mě (ne)užitečné celoobrazovkové zobrazení (fullscreen-mode). Jsem si jistý, že tohle Pavel Dřívější vůbec netušil. Je na čase mu to oznámit.

Rozhovor

Já: Ahoj Pavle, mohl by ses prosím čtenářům stručně představit?

Pavel Dřívější:
Ahoj. Jmenuji se Pavel. Během svých školních let se docela usilovně zajímám o programování. Vždycky si řeknu, že by bylo skvělé, aby něco fungovalo, něco co by lidem nebo aspoň mě zjednodušilo život, a bezhlavě se do toho vrhnu. Trvá to spoustu hodin ale těší mě, když to pak funguje.

Já: Tak to jsi asi šikovný. O jaké šlo třeba projekty?

Pavel Dřívější: Může to být fakt cokoli. Začal jsem s webovým editorem souborů, dále stahovačem obrázků ze služeb rajče a instagram, také jsem udělal systém, který doplnil školní agendu o automatickou notifikaci známek. Jednou jsem také vytvořil školní jídelníček.

Já: Zajímavé. Někdy nám o tom můžeš povědět víc. Když nějaký software vyvíjíš, jak postupuješ, pokud jde o ovládání a použitelnost?

Pavel Dřívější: Tak snadná ovladatelnost je skutečně oblast na které mi záleží hodně. Většina mých projektů jsou jen doplňky k existujícím systémům a jejich smysl tkví právě v tom, že přinášejí pohodlnější přístup k těm původním systémům.

Já: A když dojde na grafické rozhraní?

Pavel Dřívější: Maluju. Maluju si to tužkou nebo propiskou na zadní strany sešitu z matematiky nebo prostě na papír, který je zrovna po ruce.

Full-screen mode ?= čistý design

Já: Rozumím. Je to asi nejrychlejší. Pavle, abychom se dostali k hlavnímu námětu, víš co je to režim celé obrazovky, tzv. full-screen mode?

Pavel Dřívější: No jasně. Díky tomu tě nikde neotravuje nic kolem a kolem – všechny ty zbytečný lišty se daj schovat. Používám ho všude. Ve Windows si nastavuji „Automatické skrývání hlavního panelu“. A v prohlížeči nebo jinde, mačkám F11, aby mě vůbec nic nerušilo. Myslím, si že to znamená čistý design. Že je všechno schované a uživatelé jsou díky tomu produktivnější.

Já: Díky, že jsi ten pojem vysvětlil. Ale Pavle, musím ti oznámit, že se asi mýlíš v tom, že jsou uživatelé produktivnější díky fullscreen módu.

Pavel Dřívější: Jak to? Když tě nic nerozptyluje, můžeš se soustředit víc na práci?

Já: Je to tak, ale někdy k té práci potřebuješ ovládací prvky, o které ve fullscreenu přijdeš.

Pavel Dřívější: Jaký prvky třeba myslíš?

Chrome

Já: Třeba v tom prohlížeči Chrome se hůře přepíná mezi více panely (taby).

Pavel Dřívější: No jo, ale máš furt Ctrl+Tab a Ctrl+Shift+Tab.

Já: Je to tak, ale není to tak přehledné – musíš si v hlavě udržovat nějakou mapu těch panelů… a když náhodou najedeš na nějaký, který nepotřebuješ, může tě to dost zdržet – když se ti zobrazí třeba facebook zeď. Ale není to jenom o tom. Co děláš, když si ve full-screen Chromu chceš vytvořit nový panel?

Pavel Dřívější: No zmáčknu Ctrl+T, to je snad jasný ne? Na tlačítko “PlusTab” jsem už dlouho nemáčknul kurzorem.

Já: Jasně. Díky klávesovým zkratkám se pohybuješ se co nejvíce na klávesnici. To většina zkušených uživatelů (ale bacha, né všichni). No hele a jak v takto novém panelu zadáš URL adresu nebo vyhledávací slovo?

Pavel Dřívější: No dostal jsi mě. Máčknu F11 (ukončím full screen) máčknu Ctrl+L (zkratka pro vstup do adresního řádku) a pak zpátky F11. No není to dobré. Mozzila to má vyřešené lépe, funguje tam Ctrl+L i v režimu celé obrazovky. V chromu snad existuje nějaký doplněk, ale hledat ho mě, napadlo až teď.

Já: Jo. Je to příklad důležitého ovládacího prvku, který v chromu v režimu celé obrazovky moc přístupný není (ani klávesovou zkratkou).

Windows

Já: Víš co bych ti řekl k tomu schování hlavního panelu ve windows?

Pavel Dřívější: No ať řekneš cokoli, budu ti oponovat. Tu zmiňovanou “mapu panelů” v hlavě držet nemusím, protože když přepínám přes Alt+Tab, ukazuje se mi náhled všech oken. Na start taky neklikám myší, mám na to tlačítko na klávesnici. A když chci vidět hodiny nebo ikonky v oznamovacím panelu, nemusím ani pohnout myší, prostě zase kliknu start, mrknu, znovu kliknu start, lišta je pryč, obrazovka je čistá.

Já. Dobře, Pavle, dobře. Neberu ti to. Je vidět, že jsi se za léta naučil s tím žít a máš na všechno svoje fígle. A klidně si mysli, že těch pár zachráněných pixelů zvedlo tvoji produktivitu. Já ale už dneska vím, že za pár let budeš stejně mít hlavní panel na pevno.

Pavel Dřívější: Jak to?

Já: Jednak budeš moci zjišťovat čas v mžiku oka, což bude o dva stisky klávesy rychlejší. Ale taky proto, že zjistíš, další žádoucí vlastnost grafického rozhraní, nazveš jí možná konzistence. Zjistíš, že má vliv na produktivitu, protože se nebudeš muset jako uživatel rozrušovat tím, abys hledal nějaký ovládací nebo zobrazovací prvek. Nebo zjišťoval proč není tam, kde by měl být.

Pavel Dřívější: Je to možný. Ale třeba pak přijdu zas ještě na něco jiného.

Mobilní aplikace

Já: Jo. Přijdeš. Třeba na to, že ta konzistence není jen ve Windows a prohlížeči. Ale taky v dalších aplikacích. Třeba v tvé oblíbené JW Library. Určitě jsi si v menu všimnul, že je možné aktivovat režim celé obrazovky. Asi je to zbytečné, ale přesto se zeptám. Aktivoval sis ho?

Pavel Dřívější: No jasně! Na mobilu i na iPadu. Vidím tak více textu. Na Androidu mám naštěstí menu schované ve vysouvací liště, ale stejně jsou tam nějaké možnosti, které mi zakrývají cenný prostor pro text.

Já: :-) Jasně. Někdy je ten prostor skutečně cenný. Spíš než text, se to ale vyplatí u obrázků a videí. Text totiž přece stejně vnímáš jen maximálně v několika řádkách (když jen scanuješ a když čteš, tak ještě méně) a stejně musíš scrollovat, protože celý článek se ti tam nevejde.

Řeknu ti ještě něco k tomu schovanému vysouvacímu menu z Androidu. Časem upřednostníš to menu z iOS.

Pavel Dřívější: Tu tlustou lištu na na spodu displeje, která obsahuje ikonky i text? No aspoň, že se “inteligentně” schovává při scrollování.

Já: Jo přesně tu. A dokonce si deaktivuješ celo-obrazovkový režim, abys jí tam měl na pevno.

Pavel Dřívější: Ale to mi bude zabírat pixely lišta dole, i možnosti nahoře!

Já: Přesto to uděláš. Ta navigační lišta dole a možnosti nahoře jsou pro tebe důležitý navigační prvek a pomáhá ti být produktivní. Navíc díky tomu, že budou stále na stejném místě (tedy „konzistentní“?), budeš více soustředěn.

Pavel Dřívější: A k čemu tam ten režim teda asi je?

Já: Myslím, že je ten režim užitečný, pokud budeš číst hodně dlouhý článek a nebudeš zrovna chtít cestovat v jiných obrazovkách, kam tě vede navigace. Ale protože se ti to bude stávat zřídka, možná budeš líný si ten režim aktivovat.

Příklady konzistence

Pavel Dřívější: A jak vlastně na hodnotu té „konzistence“ přijdu?

Já: Jeden spolužák ti jednou říkal, že dobré GUI je možné navrhovat pokud jako vývojář běžně používáš věci s dobrým GUI. A až jednou takové (konzistetní) věci začneš používat, všimneš si té hodnoty a budeš se snažit aby byla v tvých produktech.

Pavel Dřívější: Máš s tím zkušenost? Kromě pevné lišty ve windows a vypnutého full-screenu…

Já: Jo. Dost jsem jsem jich objevil v iOS, asi tam na to dbají.

Když se na iPadu vrátíš k nějaké aplikaci, kterou si používal dřív a už je třeba i uspaná nebo ukončená, tak při tom návratu uvidíš snímek obrazovky ze stavu, ve kterém jsi jí opuštěl. Uvidíš jí tak, jako naposledy. A co víc, aplikace se snaží co nejdřív do toho stavu vrátit. Ten snímek (na kterém nemůžeš nic mačkat – vypadá to jako seknutá aplikace) pak zmizí a ty vlastně pokračuješ, kde jsi skončil.

Zajímavé je, že i po instalaci aktualizace systému si iPad pamatuje naposledy spuštěné aplikace. V tom je taky vidět snaha o kozistenci.

A konečně tvoje oblíbená JW Library. Na iPadu můžeš přecházet mezi obrazovkami “Domů”, “Bible”, “Publikace”, “Shromáždění”, “Osobní studium” a pokaždé se **vrátíš do stavu, v jakém si ho opustil (tedy pokud ho nevyresetuješ dvojitým dotknutím).

Pavel Dřívější: Stává se z tebe trochu Apple ovce, ne? :D

Já: Prostě jsem znovu objevil tu hodnotu, kterou teď pojmenovávám konzistence. A objevil jsem jí teda už dřív. Psal jsem o ní v tom článku s odstraněním „odemykací“ obrazovky. Už na Windows Mobile (staré PDA, ne dnešní Windows Phone) fungovalo zařízení tak, že jsem prostě máčknul tlačítko power a tím jen zhasnul/rozsvítil displej. A viděl jsem stav, jaký byl i před zhasnutím displeje. Jsem rád, že mi to na Androidu jde nastavit. Na iPadu to nejde (dá se toho ale docílit s magnetickým pouzdrem :-)).

Je to totiž jiná liga. Plete se do toho ještě bezpečnost (třeba nějaký PIN) nebo zmáčknutí něčeho omylem v kapse.

Pavel Dřívější: Ale furt jde o tu konzistenci.

Já: Asi jo. Tak bych to pojmenoval. Dobře to vystihuje takový to známý:

„Všechno by mělo být co nejjednodušší, ale ne jednodušší.“